16. července 2010 v 18:59 | Elis
|
Už dlouho jsem chtěla napsat článek o mém vysněném městě - San Francisu... Jenže jak to všechno narvat do jednoho článku??? xD xD
Tak dlouho jsem to odkládala až mi bylo jasné, že ten článek prostě nikdy nenapíšu...
Ale!!! Nějakým zázrakem jsem na internetu narazila na dokonalý článek o San Franciscu, který popisuje skoro všechno o čem bych bývala psala já xD xD
Tak jsem udělala opravdu ošklivou věc a celý článek jsem si zkopírovala... zdroj samozřejmě přidávám, takže se necejtim zas až tak blbě xD
Jediné co jsem přidala jsou obrázky postahované z google.com
Tak hezký výlet po internetovém městě hippíků :)) ;-)
Existuje řada důvodů, proč navštívit tohle proslulé město, objímající Sanfranciský záliv, oddělený od Pacifiku mostem Golden Gate. Filmový fanoušek si jistě vybaví kaskádovité ulice na obou koncích s viditelným horizontem, po nichž se řítí velké americké káry a škrtají o asfalt, až jiskry létají; žádný filmový efekt - zlomy jsou zde tak ostré, že si nezřídka škrtne i auto neřízené filmovým kaskadérem. Literární historik jistě nemine legendární knihkupectví City Light, kde lze pořídit tituly dávno nesehnatelné ve velkých knižních megastorech, nechat si poradit od samotného Ferlinghettiho a zajít na kafe do beatnického brlohu Vesuvio. A milovník hudby se zase určitě projde po Haight Ashbury a nasaje vyvanulou atmosféru hippies.
Je to krásné město zdvíhající se od parku Golden Gate s výhledem na ostrov Alcatraz k dalekým kopcům Twin Peaks, známým kdysi jako Ňadra indiánské dívky. Dnes jejich bradavky tvoří asfaltová parkoviště, aby se leniví turisté mohli pohodlně vyvézt až nahoru a pokochat se opravdu krásným výhledem na městečko na dlani. Je odsud vidět záliv i oceán, Coit Tower i Transamerica Pyramid, japonskou pagodu i Fillmore Auditorium, parky a bulváry, z nichž sem zaznívá cinkání Cable Cars. Jak se tak rozhlížím po městě, někdo za mnou začne tleskat: "Nastupovat, dámy a pánové, další zastávka Napa Valley!" I takhle lze cestovat, říkám si, když sleduji, jak se stádo turistů cpe do autobusu, jehož bok zdobí nápis: Amerika za tři dny. Raději šplhám po úzké stezce ještě o kus výš, na samotný vrchol kopce, odkud je výhled, jaký se naskýtá jen plechovému kohoutovi na věži radnice. Kdepak, na poznání takovéhoto města by nestačil ani celý rok.
PAMÁTKY Z POHLEDNIC NA VLASTNÍ OČI
San Francisco nejsou jen beatníci a hippies. Pro koho je avantgardní kultura jeden rockový kravál a spousta papíru popsaného opilými flákači, snad se nechá okouzlit alespoň zlatem. Pro ně si sem v polovině šestnáctého století přišli Španělé, kvůli němu sem ročně jezdí milióny turistů. Pokud však návštěvník tohoto západoamerického města neshlíží na architektonický skvost při západu slunce, je most Golden Gate zlatý jen podle názvu. Ve skutečnosti je červený. Anebo podle jednoho od poslechnutého názoru: "Je to nějaký zrezavělý …"
Název dostal podle části zálivu, kterou John Frémont v roce 1844 pojmenoval Golden Gate. Uplynulo však ještě tři čtvrtě století, než byl mezi San Franciskem a Marin County natažen tehdy nejdelší a nejvyšší závěsný most. Autorem 2,7 kilometru dlouhého mostu se dvěma dominantními věžemi spojenými přes metr silnými lany byl chicagský architekt Joseph Strauss. Drtivá většina lidí byla tehdy přesvědčena, že most nikdy otevřen nebude. O to větší sláva se 27. května 1937 strhla - ve městě ječely sirény a vyzváněly kostelní zvony, u vstupu na most se tísnilo na osmnáct tisíc nedočkavých chodců; šestiproudá silnice byla zpřístupněna o den později. Dodnes je to příjemná procházka s krásným výhledem na záliv, pokud vám tedy nevadí těch sto dvacet tisíc aut, jež přes most denně přejedou.
Příjemně nalokán amerického smogu se vracím do centra. Nelze se vyhnout nejvyšší sanfranciské budově jménem Transamerica Pyramid. Se svou jehlovitou špičkou dosahující výšky dvou set šestapadesáti metrů je ideálním orientačním bodem při potulkách městem. Dnes jednoznačná dominanta města byla v době svého dokončení roku 1972 sanfranciskými občany svorně nenáviděna. Nakonec si zvykli - stejně jako Pařížané na Eiffelovku. Úchvatný pohled na rozzářené město zde byl zejména v noci, tvrdí pamětníci. Od teroristických útoků z 11. září 2001 je špička pyramidy veřejnosti bohužel nepřístupná. Jedinou vyhlídkovou věží tak zůstává Coit Tower. Oproti Transamerica Pyramid je se svými sedmaosmdesáti metry vlastně jen hromadou navršených cihel, stojí však na návrší Telegraph Hill, odkud je přece jen výhled na kus San Franciska, navíc pochází z roku 1937, takže ji lze považovat alespoň za historickou památku. A ještě upozornění - v kiosku před Coit Towerem prodávají kávu opravdu nevalné chuti.
Cestou zpět si lze spravit návštěvnickou chuť jízdou historickým Cable Carem, jak se zde říká starožitným tramvajím, vlečeným na ocelovém laně, které vydává všudypřítomné bzučení. Tahle dnešní atrakce vznikla v roce 1873 z popudu mechanika Andrewa Smithe Hallidieho, jenž byl svědkem otřesné dopravní nehody, kdy koňmi tažená přetížená tramvaj strhla při cestě do strmých kopců obě zvířata a při sjezdu zpět k zálivu oba tahouny usmýkala k smrti. Inovace sanfranciské veřejné dopravy byla úspěšná a během několika let křižovalo město na osmi linkách přes šest set tramvají. Teprve v roce 1947 byly tramvaje nahrazeny autobusovou dopravou a staly se vyhledávanou turistickou atrakcí.
Nejsem milovník podobných shows, ale musím přiznat, že jízda s kopce dolů na mnohatunovém dopravním prostředku, jehož bezpečnost spočívá v ruční brzdě ovládané urostlým černochem, připomíná méně bezpečnou horskou dráhu. Navíc je možné vystupovat a naskakovat za jízdy, což se člověku v Praze už několik desetiletí nepoštěstí.
BEZ KYTKY VE VLASECH
Ten rozcestník na křižovatce tříd Haight a Ashbury, které daly jméno celé jedné sanfranciské čtvrti, je zvěčněn na bezpočtu pohledů; stejČínská ná dominanta jako Golden Gate Bridge. Přitom jde jen o dvě bílé cedule s černým nápisem. Nikoliv však pro toho, kdo někdy poslouchal sanfranciské Grateful Dead, Big Brother And The Holding Company, Jefferson Airplane či Moby Grape. Kdysi středostavovská čtvrť, plná honosných domů ve stylu královny Anny, kterou sociálně proměnil k nepoznání silniční tunel vystavěný pod parkem Buena Vista; bohatí se odstěhovali do lepších čtvrtí, jejich luxusní byty byly rozděleny na jednopokojové garsonky a nabízeny za velmi nízké ceny. To do čtvrti Haight Ashbury záhy přivedlo velice různorodou společnost. Skutečnou pestrobarevnost však do ulic tvořených kavárnami, knihkupectvími, galeriemi a krámky s oblečením přinesla až šedesátá léta. Bohémské komunitě plné anarchistického vzdoru, halucinogenních drog a volné lásky přála doba; psal se rok 1967 a svět si konečně všiml psychedelických kapel, hippies a LSD. Média přinesla první reportáže o sanfranciských dětech s korálky a květinami v dlouhých vlasech, jejich éru nazvala Létem lásky a rozhlasovým éterem se rozezněla hymna Scotta McKenzieho San Francisco (Be Sure To Wear Some Flowers In Your Hair). Nevelká oblast Haight Ashbury takřka přes noc pohltila přes pětasedmdesát tisíc přistěhovalců ze všech koutů Ameriky, řada z nich se v komunitě hippies schovávala před odvodem do Vietnamu. Čas hesla Make Love Not War začal.
Netrval dlouho. Květinové děti vymizely z Haight Ashbury jak dým z trávy, zůstaly desky, knihy, plakáty, trička; všechno si to lze koupit v četných obchodech na Haight Street. Reprodukce psychedelických plakátů zvoucích na koncert Janis Joplinové, The Who či Jefferson Airplane, tričko s obalem desky Pink Floyd nebo The Doors, publikace s názvy jako Vše o hippies či Jak to bylo v Haight Ashbury … Jen z reproduktorů nevřeští Jim Morrison o touze udělat to své matce, ale David Gray prozpěvuje o té jedné jediné, kterou miluje.
VOLNÁ LÁSKA
Prodírám se mezi batikovanými šátky, vodními dýmkami a krabičkami se všudypřítomným emblémem konopného listu. Za kasou stojí dívka s fialovými vlasy, v martenskách a tričku s Nirvanou, znuděně prodává mladé dvojici Japonců knihu Historie psychedelie. O pár metrů dál je second hand s dobovým oblečením. Strakaté košile, prodřené džíny do zvonu, vytahané svetry, obnošeností lesklá saka na zádech s velkým znakem hippies, na klopě s plackou hlásající: Lyndon Johnson je vrah! Stačí nahradit tehdejšího prezidenta jménem George Bushe, vše ostatní sedí. Móda šedesátých let je trendem dneška. Vedle tohoto textilního starožitnictví je prodejní galerie originálních grafických výtvorů designérů Stanleyho Mouse a Altone Kellyho, jež kdysi zdobily obaly desek Cream, The Steve Miller Band či Family Dog.
Milovník nesmrtelné hudby šedesátých let by si zde vybral, učiněný ráj. Buď je však třeba sáhnout skutečně hodně hluboko do peněženky, nebo se jen kochat pohledem na umění, kterému v době iPodů a MP3 přehrávačů zvoní umíráček. O kus dál je obdobný krámek, antikvariát se starými časopisy. Chvíli listuji prvním číslem později tak slavného a dnes již legendárního časopisu Rolling Stone, váhám nad zakoupením časopisu Melody Maker, jenž na černobílé obálce informuje o vydání nového alba The Beatles s podivným názvem Sgt. Pepper's Lonely Heart Club Band, ale pak nad tím mávnu rukou - nebudu přece tak sentimentální. Při odchodu vrazím do dlouhovlasého mladíka, kolem krku korále, na sobě džíny a špinavou košili, motá se ulicí bos. Stmívá se, při západu slunce působí jako zapomenutá rekvizita z Formanova filmu Hair.
Loučím se s Haight Ashbury. Sám nevím, co jsem zde přesně hledal. Pokud by však nějaké místo v San Francisku mělo mít genia loci, pak právě tahle křižovatka dějin, říkám si s posledním pohledem na místo, které nejintenzívněji prožilo Léto lásky. A dnes je mrtvé jak jeho hrdinové, pouhou vzpomínkou jako Jimi Hendrix či Janis Joplinová, přemítám, když nastupuji do autobusu. Přes uličku si přede mne sedly dvě dívky obtěžkané železem; piercing v uších, obočí, nose i jazyku. Jedna v džínách, druhá v krátké sukni a potrhaných síťovaných punčocháčích; názorná ukázka, jak punk zničil hippies. Začaly se vášnivě líbat, jedna ruka vbíhá pod sukni, zvuk trhaných punčoch. Pak pleskne pohlavek. "Říkám ti, ať na ty holky nečumíš," syčí na asi tak desetiletého chlapce na sedačce přede mnou jeho matka. "A proč se na ně nemůžu dívat?" logicky vyzvídá. "Je to politicky nekorektní," odvětí matka a otočí se k okénku, kde se zrcadlí líbající se dvojice. Není zde nikdo, kdo by mě pohlavkoval, tak se politicky nekorektně dívám na mazlící se jazyky lesknoucí se piercingy dvou lesbiček. Tak přece jen tady něco z volné lásky zbylo!

LIVE AT FILLMORE
Autobusem mířím na další poutní místo všech milovníků doby, kdy ještě rocková hudba nebyla pouhé spotřební zboží. Klub The Regency II se nachází na Van Ness Avenue a jeho dnes nic neříkající název má slavnou minulost. Tehdy však nad vchodem ještě blikal neónový název The Avalon Ballroom, majiteli byli Chet Helms a The Family Dog, před klubem se stály fronty na koncerty The Doors, Jefferson Airplane, Grateful Dead či Jimiho Hendrixe, na které lákaly pestrobarevné psychedelické plakáty, tehdy naprostá novinka. Rodil se nový typ designu, postavený na písmech propletených do sebe, schovaných v podivně rozmazaných tvarech křiklavých barev. Dnes zde hrají nejčastěji popové kapely, musím konstatovat, když studuji program. V tu chvíli mě někdo osloví -jestli prý chci slyšet skutečně dobrou hudbu, musím do hospody. Souhlasně přikyvuji a myslím si něco o náhončích do placených pubů. Neznámý známý vyjmenovává několik hudebních hospod v centru města a pak mizí. Mířím dál, do záře stovek žárovek na obří pagodě uprostřed Japan Center, v jehož blízkosti se nachází proslulé Fillmore Auditorium. Program je nabitý -Bauhaus, Jamiroquai, James Blunt, Echo And The Bunnyman, Dandy Warhols, Ministry … Vybral bych si.
Původně to býval kostel, který v roce 1965 převzal do své péče nejúspěšnější americký hudební promotér všech dob, legendární rockový impresário Bill Graham, aby z něj učinil chrám zasvěcený rock'n'rollu. Pink Floyd, Albert Collins, Allman Brothers Band, Santana, King Crimson, Aretha Franklinová - ti všichni zde natočili vynikající koncertní desky. Ostatně Bill Graham přivedl do San Franciska i Jimiho Hendrixe nebo The Who, bylo dílem jeho geniality, že se vedle sebe objevili Miles Davis a Grateful Dead, jeho zásluhou byly otevřeny kluby The Winterland a The Fillmore East, kde excelovali The Byrds, Frank Zappa, Tom Petty, Al Koopek a Mike Bloomfield či Chuck Berry. Bill Graham se dožil ničivého zemětřesení, které v roce 1989 srovnalo se zemí i jeho milované Fillmore Auditorium, dočkal se i jeho opětovného vybudování; zemřel v roce 1992. Tradice ho přežila. Jen publikum se změnilo. Nechávám plavat dnešní koncert skvělého Jacka Johnsona; přece jen to není Cat Stevens. Ve stopách progresívnějších hippies mířím na Castro Street.
POD DUHOVOU VLAJKOU
Není neznámým faktem, že volná láska hippies se praktikovala podle hesla: každý s každým! Homosexualita kvetla jak ve starém Římě, na rozdíl od názoru, že láska dokáže spasit svět, však přežila konec květinových dětí, aby vyrašila jen o kus dál od vadnoucího Haight Ashbury, v kopcovité čtvrti mezi Twin Peaks a Mission Districtem. Žhavým srdcem této oblasti je křižovatka ulic Castro a Osmnácté, nepřehlédnutelná třepotající se obří duhovou vlajkou. Homosexuální menšina se do této původně dělnické čtvrti začala stěhovat během sedmdesátých let; lákaly ji nízké ceny nájemného a kdysi krásné viktoriánské domy, které začala postupně renovovat a zdobit módními butiky, knihkupectvími (údajně největší knižní obchod zaměřený na gay tematiku v Americe s názvem A Different Light se nachází na Castro Street č. p. 489) a bary, z nichž nejproslulejší je Twin Peaks, ležící na rohu ulic Castro a Sedmnácté. Svůj věhlas si podnik získal velkými okny, jež měla symbolizovat konec skrývání menšinové sexuální orientace po temných koutech běžných barů. Svou homosexualitu ostatně nijak neskrýval ani legendární starosta této čtvrti, Harvey Milk; společně s politikem Georgem Mosconem byli oba 28. listopadu 1978 zavražděni bývalým policistou. Jejich smrt dodnes připomíná plaketa umístěná na budově radnice na Market Street a každoroční vzpomínkový průvod.
Tady se opravdu homosexualita neskrývá - tak hrdě se dva kluci vodí za ruku opravdu málokde, líbající se lesbičky na ulici v pravé poledne rozhodně nejsou ničím výjimečným. Ne nadarmo zdejší obyvatelé nazývají tuto čtvrť nejteplejším místem na Zemi. Není divu, že tento svobodný duch stěhuje každoročně do San Franciska několik desítek nových homosexuálů a lesbiček. Ostatně stačí tohle místo navštívit po setmění, zavítat do některého z barů a pak už se jen divit. Tohle že je konzervativní Amerika? V ten okamžik mi však nějaký chlapec přejel rukou přes zadek a zeptal se, jestli by mě nemohl pozvat na drink. A co sexuální obtěžování? Odmítnutí nebral za adekvátní odpověď: "Tak co tady, sakra, chceš, když ne sex?!"
Vypadl jsem na ulici a opustil čtvrť Castro. Tolik svobody a volné lásky jsem nežádal ani od města beatniků a hippies.
zdroj: reflex.cz
Promiň, že píšu tak pozdě, ale já jsem psala a psala na blog články a vůbec jsem nestihla se tady stavit, ale můžu říct... NAKAZILA JSI MĚ! xD Já tam chci!!!!!!!!!!!! xD Je nádherný, ty fotky jsou úplně k sežrání, Golgen Gate vypadá fakt magicky... Pojedem se tam spolu podívat, tak přísahám! xD If you're going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair...